Blog
Ambulantní centrum, lůžková oddělení, RTG a SONO, lékarna.
Nejen pro Prahu 3.
„Dostat se z nemocniční péče na lavičku v parku je bohužel velmi snadné,“ myslí si ředitel nemocnice
Šimon Ornest:
Vítejte u nového dílu podcastu Křižník Žižkov, který pro vás připravujeme ve studiu v žižkovské Nemocnici sv. Kříže.
Já jsem Šimon Ornest a dnes si budu povídat s ředitelem naší nemocnice, panem Tomášem Krajníkem, a také naší sociální pracovnicí, Lucií Řehákovou.
Společně se podíváme na kauzu, kterou jste možná v uplynulých dnech také zaznamenali – třeba v reportáži v hlavních zprávách České televize.
Vysvětlíte prosím našim posluchačům ve zkratce, co se vlastně stalo?
Tomáš Krajník:
Určitě můžeme připomenout, o co se jednalo: po několika letech, kdy u nás ležel pacient, přišla na revizi Vojenská zdravotní pojišťovna.
U tohoto pacienta nám plošně odmítla proplatit tři roky hospitalizace. Ze dvou milionů, které nám za péči o pacienta zaplatili, rázem udělali perem nulu a nemocnice jako taková musí někde nahradit tuto ztrátu.
Snažíme se pacientům dopřávat lepší jídlo, dotujeme kuchyni, dotujeme DIOP, což je složité oddělení, ale přijde nám naprosto nefér, když za člověka, který by měl dostat nějakou péči, se zpětně strhnou peníze a není pro něj zajištěno nic.
To znamená, že nakonec to odnese nemocnice – je to řešeno tím, že se ten poslední v řetězci musí postarat o uhrazení systémového selhání.
Šimon Ornest:
Jestli tomu dobře rozumím, pojišťovna má pocit, že tihle lidé už v nemocnici neměli co dělat. Ale zařízení, které by je přijalo, prostě neexistuje…
Lucie, dalo by se říct, jak často se stává, že pacient zůstává ve zdravotnickém zařízení, protože ho nikam jinam nechtějí přijmout?
Lucie Řeháková:
Stává se to v momentě, kdy ten pacient má sníženou soběstačnost, rodina se o něj nezvládá postarat. Nebo také v případě, kdy pacient rodinu, která by u něj zajistila ošetřovatelskou péči, nemá vůbec.
Dalším případem je, když už terénní pracovník nemůže zajistit ošetřovatelskou péči. V tomto momentu pak nastává tato situace.
Šimon Ornest:
A tenhle problém se týká vyloženě jen lidí bez domova, nebo to může potkat i běžného pacienta?
Lucie Řeháková:
Rozhodně to není problém jen pacientů bez domova. V momentě, kdy se sníží soběstačnost, to může potkat kohokoliv.
Tomáš Krajník:
Když se nad tím zamyslíte: obvoláte třeba 10 nebo 20 zařízení, všude jsou ochotní vás formálně napsat na čekací listinu, ale místo nemá nikdo. Na té čekací listině můžete být roky. Když už někdo místo má, tak by vám podle zákona mělo zbýt životní minimum. Realita je taková, že různými způsoby z vás získají 38, 50, 60 tisíc – a pokud je nemáte, nenašetřil jste si 40 nebo 30 tisíc navíc, tak to místo nedostanete.
Takže vlastně zůstanete na čekací listině. Takže já se ptám, jako ředitel nemocnice: jak je zajištěno, že když podle pojišťovny skončí (a je tam velká diskuze o tom, kdy skončí) ta zdravotní péče o člověka a přechází se do sociálních služeb, jak se dozvíme, že přišel ten moment, kdy skončila?
A pokud taková situace nastane, jak je zajištěno, že máme kam pacienta předat? Je to jednoduchá otázka a očekávám od institucí jasnou odpověď.
Šimon Ornest:
Dá se říct, že neexistuje zaručené řešení nebo zařízení, kam by se mohl pacient přesunout – tedy není zajištěný přechod mezi zdravotní a sociální péčí?
Lucie Řeháková:
Ano, je to tak. Sociálních lůžek je nedostatek a kapacity jsou plné, takže neznáme východisko.
Já sama jsem si dělala takový průzkum, mapovala jsem si různá zařízení, obvolávala jsem 10 pražských zařízení a několik dalších v rámci Středočeského kraje. Kapacity jsou naplněné, narazila jsem jenom na jedno volné sociální lůžko.
Zařízení jsou navíc schopna si naplnit kapacitu z vlastních řad pacientů a vůbec nepřijímají pacienty odjinud.
Tomáš Krajník:
K tomu jednomu lůžku je potřeba říct, že musíte mít našetřeno přes 30 tisíc navíc měsíčně, abyste si ho mohli dopřát. A to jsme volali spíš těm sociálně příznivějším zařízením.
Sami víte, že je teď ve sněmovně zákon, který by mohl umožnit, aby se lidem nemuselo nechávat ani životní minimum.
To je potřeba sdělit pacientům, aby se podle toho chovali – a ne, aby se za to perzeukuovaly nemocnice, které nemůžou za to, že systém nefunguje.
Šimon Ornest:
V tomhle kontextu je pak vyjádření pojišťovny, že odmítá platit za hospitalizaci, trochu sporné.
Jak můžete při nedostatku kapacit zařízení zajistit přeložení podle jejich představ – myslím časově?
Tomáš Krajník:
Je potřeba říct, že můžete přeložit jen tehdy, když máte kam. Problém je, že nemáte zařízení, kam byste ho přeložili, a v tom čase, kdy je to ideální, zrovna kapacita není. Pacient se zhorší a vy už ho znova přeložit nemůžete…
Myslím si, že by tady stálo za to – a očekávám to – že by instituce jako Ministerstvo zdravotnictví jasně řekla, jak se určuje KDY se pacient překládá, a Ministerstvo sociálních věcí by jasně řeklo KAM. Není možné nechat odpovědnost na nemocnici a pak je ještě za to penalizovat. To mi přijde naprosto neakceptovatelné a mimo rámec.
Šimon Ornest:
To je přesně ta věc, která mě na tom zaráží nejvíc: proč má za tuhle chybu v systému platit právě nemocnice, která se o pacienta postará?
Tomáš Krajník:
Za mě je to prostě proto, že jsme na konci toho řetězce. My toho pacienta máme fyzicky, my se o něj musíme postarat, a lékař je zodpovědný za to, jak se o něj postará.
Dát pacienta na lavičku v parku není řešení. Ani když rodina nekomunikuje a pacienta nepřijímá.
Jakou máte volbu? Co můžete dělat a proč máte být vy penalizován?
Neříkám, že je to případ, který řešíme. Tam bylo spoustu medicínských důvodů, proč tady pacient byl tak dlouho. Obecně ale tohle často nastává, kdo se věnuje zdravotnictví, tak tento problém přechodu mezi zdravotní a sociální péčí dobře zná. Jde o dlouhodobě známou a neřešenou věc.
Šimon Ornest:
Další věcí je to, že ošetřující lékař je zodpovědný za rozhodnutí, kdy pacienta propustit.
Co by mu hrozilo, kdyby se ukázalo, že stav pacienta vyhodnotil špatně?
Tomáš Krajník:
Každopádně vězení. Samozřejmě taky pokuta, nějaké vyjádření… a musíme si říct, jestli lékař, který je už teď přetížen a je ve složité situaci, má potřebu toto řešit.
Sice si tady říkáme, že zdravotnictví je zadarmo, přístupné pro všechny. U zubaře už každý ví, jak to asi funguje – jestli je opravdu zadarmo a přístupný pro všechny. Postupně se nám zvyšuje počet věcí, kde se dostupnost pro pacienty snižuje.
Může se to stát každému, stačí, když bude mít na starost seniora, bude muset chodit do práce, nebude schopen zajistit péči na potřebné úrovni – a pak se uvidí, jak ten systém funguje.
Šimon Ornest:
Lucie, jaký je vůbec klasický postup umístění pacienta ze zdravotní do sociální péče?
Jak dlouho tento proces může trvat?
Lucie Řeháková:
Snažíme se mapovat situaci hned na začátku, děláme sociální šetření, jsme multidisciplinární tým, takže potom se zaměříme i na rodinu pacienta.
V případě, že to je nezbytně nutné, tak posíláme žádosti do pobytových zařízení hned na začátku, aby tam nebyla nějaká prodleva a byl to přímý proces.
Šimon Ornest:
Co se teď bude dít dál? Chystáte s pojišťovnou nějaké další vyjednávání?
Tomáš Krajník:
Pevně věříme, že v rámci možností, co nám dává vyhláška a postupy, se nám podaří jednáním dojít k nějaké rozumné dohodě.
Nikoliv o tom, že místo 2.800 Kč za den, což je náklad za pacienta, dostaneme 30 Kč. Myslím dohodu, která nás dlouhodobě ekonomicky neohrozí a pojišťovně umožní vykonávat svoji roli správce. Samozřejmě pokud k té dohodě nedojde, máme další nástroje, jako je soud, ale pevně věřím, že nebudou potřeba.
Šimon Ornest:
Moc děkuji za rozhovor, za to, že jste oba přišli, a doufám, že třeba i s naší pomocí se podaří do tohoto procesu vnést zpátky nějaký lidský rozměr.
Publikováno: 29. 8. 2024
