Blog
Ambulantní centrum, lůžková oddělení, RTG a SONO, lékarna.
Nejen pro Prahu 3.
„Kvalitní péče o pacienty nás měsíčně stojí 900 tisíc z vlastní kapsy,“ podotýká ředitel nemocnice
Šimon Ornest: Dobrý den, vítám vás u poslechu nového dílu podcastu Křižník Žižkov, který pro vás natáčíme v Nemocnici sv. Kříže. Já se jmenuju Šimon Ornest a jsem moc rád, že do dnešního dílu přijal pozvání ředitel naší nemocnice, pan Tomáš Krajník. Dobrý den!
Tomáš Krajník: Dobrý den.
Šimon Ornest: Dnes jsem si vás, pane řediteli, pozval mimo jiné i proto, abychom se společně podívali na to, jak je to s úhradami za následnou péči. Od 1. 2. totiž i u nás v nemocnici došlo ke zdražení. Co k tomu vedlo?
Tomáš Krajník: Nemocnice byla nucena přistoupit k navýšení cen za služby nehrazené zdravotními pojišťovnami. Je to reakce na to, že v současné době se všechno zdražuje – i nám tak vznikají náklady a snažíme se udržet pacientům tu kvalitu, kterou jim garantujeme. Neznamená to, že bychom byli nejdražší v Praze, jenom jsme narovnali ceny, jako ostatní nemocnice.
Šimon Ornest: Jestli tomu dobře rozumím, tak na některých věcech si tady hodně zakládáte, a úhrady ze zdravotního pojištění na ně nestačí. Můžete přiblížit třeba situaci ohledně vlastní nemocniční kuchyně?
Tomáš Krajník: Určitě bych byl rád, kdybych to mohl vysvětlit, protože zdražení často na lidi působí jako něco nepříjemného. Ale já bych chtěl říct, že to není zdražení, které by nějak zvýšilo naše zisky, nebo něco jiného. Je to zdražení, které skončí u pacientů. Jako příklad můžeme uvést právě tu kuchyni – naše kuchyně v současné době generuje ztrátu kolem půl milionu měsíčně, a my ji dotujeme, aby se to nedotklo kvality stravy pacientů.
Šimon Ornest: V čem je vlastně ta nemocniční strava tak důležitá? Vaší prioritou je léčba, ale strava to nějak doplňuje?
Tomáš Krajník: Strava je určitě velmi důležitý prvek, který se musí zachovat, protože jde o součást léčebného procesu. Speciálně, když máte stravu bohatou na bílkoviny, vitamíny, živiny, strava je pestrá, nechybí v ní ryby… zaručíte to, že rány se vám lépe hojí, pacient lépe bojuje s infekcí, lépe prosperuje, je schopný zvládnout rehabilitaci s větší fyzickou zátěží. Není to jenom o kaloriích, je to o stravě celkově. Hodně se o tom teď mluví a my se to tady snažíme i naplňovat, aby pacienti byli spokojení. Jedna věc je, aby to pacientům chutnalo, ale zároveň, aby to bylo živinově plnohodnotné jídlo.
Šimon Ornest: Já jsem se dozvěděl, možná právě proto, že se té kuchyni tak věnujete, že tady vznikla nějaká docela zajímavá situace s nadstandardními požadavky rodin.
Tomáš Krajník: Ano, to je zajímavá historka, ta se nám odehrála teď nedávno. Ukazuje to, jak vysoká očekávání jsou na nás kladena. Jeden příbuzný nám dal manuál, jakou stravu by si představoval, abychom pacientovi zajistili. Ten manuál obsahoval věci jako propečenou slaninku s vajíčkem k snídani, asi 12 druhů francouzských temperovaných sýrů, podávaných s máslovou houstičkou a další věci. To jsou jídla, která my pacientům dopřáváme – nedokážu teda říct, jestli přesně těch 12 druhů sýrů, které byly vypsané – ale tak, aby to bylo výživově vyrovnané, ve správnou dobu a ve správný čas. Pochopili jsme, že nároky jsou čím dál tím vyšší a a musíme na tom stále pracovat.
Šimon Ornest: Tak s takovou vysokou gastronomickou službou by potom pacient mohl i předstírat, že se mu nedělá líp.
Tomáš Krajník: Bohužel jsem ale nucen uvést ty věci trochu na pravou míru: naši nemocniční kuchyni dotujeme přibližně 500 tisíci měsíčně. To vychází z toho, že úhrada za stravu pacienta za 5 jídel denně (což jsou 2 svačiny, snídaně, oběd a večeře) je pojišťovnou kalkulovaná do celkové denní úhrady za pacienta na lůžku. To je přibližně 2.800 Kč.
Sami si máme říct, kolik z toho bude využito na stravu. Vzhledem k tomu, že to není moc, si asi dovedete představit, že i to musí mít svůj limit. Pojišťovna uvádí, že na stravu z této částky by mělo připadnout 136 Kč. Naše ztráta pramení z toho, že my každý den každé jídlo dotujeme asi 200 korunami, abychom se tak dostali na nějakých 350 Kč. To daleko víc reflektuje našich 7 dvanáctihodinových směn dvou kuchařů a dvou pomocných pracovníků v kuchyni, kteří těchto 5 jídel připravují a sami o sobě bohatě vyčerpají tento limit od pojišťovny. A to ještě nepočítáme s žádnou surovinou!
Šimon Ornest: A pak tu máme oddělení DIOP, kde se staráte o ty nejsložitější pacienty. Proč je dlouhodobě ztrátové a pojišťovny jej dostatečně neproplácejí?
Tomáš Krajník: Oddělení DIOP je bohužel dlouhodobě podfinancované pojišťovnou. Možná bych na úvod rád řekl, že existují dva typy následné péče. Následná péče je něco, co následuje, když vás po těžkém úrazu propustí z ARO nebo z intenzivní péče. Dostanou se tam pacienti, u kterých se očekává delší doba rekonvalescence a není nutná okamžitá intervence a nějaká intenzivní léčba, spíš rehabilitace směřující k zotavení.
První oddělení následné péče je takzvaný NIP, což je zkratka pro následnou intenzivní péči, a druhé je DIOP, to je to naše oddělení – dlouhodobá intenzivní ošetřovatelská péče. Ta dvě oddělení na sebe navazují. DIOP je oddělení, kde už jsou lidé, co mají pouze tracheostomii a nejsou napojení na plicní ventilaci. První oddělení, NIP, to jsou pacienti, kteří jsou v podobných stavech, ale mají do té tracheostomie, což je trubička vedoucí do plic, napojenou umělou plicní ventilaci.
Péče o NIPové pacienty je o trošku složitější, ale v zásadě je to velmi podobné, navíc navazuje péče o tracheostomii a další věci, které jsou na DIOPu komplikovanější. Bohužel, jeden den na NIPu je od zdravotní pojišťovny hrazen částkou převyšující 16.000 Kč a na DIOPu je jeden den hrazen částkou 3.800 Kč. Tak si představte, když tam máte 1 zdravotní sestru a 2 sanitáře na 5 pacientů, k tomu rehabilitačního pracovníka, logopeda, lékaře ve službě, jak složité je 5 pacientů za 3.800 Kč na den obstarat. Jen strava pro pacienty do PEGu (protože málokdo z nich je schopen přijímat potravu) stojí 100.000 Kč měsíčně. Proto si myslím, že je DIOP takto ztrátový.
Šimon Ornest: Já jsem v tom, co jste povídal, zaslechl zkratku PEG, a přiznám se, že tomu vůbec nerozumím. Co to znamená?
Tomáš Krajník: Znamená to, že někteří pacienti nejsou schopni přijímat potravu klasickým způsobem a je nutné ji dopravit přímo do trávicího traktu. Provádí se to přímým napojením trubičkou, která se do toho trávicího traktu propojí. Pacient pak musí dostávat speciální stravu, třeba Fresubin, která je velmi nákladná, jak už jsem zmínil. Tato strava je pro pacienty stravitelná, bezezbytková, a funguje to tak, že pacienta udrží v kondici, pokud má tento typ stravování nastavený.
Šimon Ornest: Takže když zaslechnu slovo PEG, tak si můžu jednoduše představit nějakou umělou výživu.
Tomáš Krajník: Umělou výživu a hadičku, která vede stravu do trávicího traktu. Vyhnete se tak ústům, kousání, polykání, a tak dále.
Šimon Ornest: Teď už bych tomu rozuměl! A celkem tedy DIOP představuje jakou ztrátu měsíčně?
Tomáš Krajník: Měsíčně se pohybujeme ve ztrátovosti kolem 400 tisíc korun. Na základě dohody s kongregací Milosrdných sester sv. kříže jsme se rozhodli tuhle speciální péči podporovat, protože víme, že opravdu lidem může pomoct vrátit se do života a vyřešit jejich těžkou životní situaci. Bereme to jako určitou formu sponzoringu, nebo by se dalo říct veřejně prospěšné činnosti.
Je škoda, že jsme měli několik neúspěšných jednání s pojišťovnami. Jenže když se podíváte, kdo má nasmlouvána NIPová lůžka a v jakém počtu – nemocnice relativně malého typu mají 50lůžkové NIPy… a DIOP je něco, co nikdo nechce. Buď krajské nemocnice povinně nějaký dostaly, my ho máme, a když jsme požádali pojišťovnu, aby nám pomohla financovat DIOP nasmlouváním 5 lůžek NIPu, byli jsme odmítnuti s tím, že mají kapacitu zajištěnou jinde. To ve mně vzbuzuje pocit, že tady všechno není tak křišťálově čisté, jak bych si představoval.
Šimon Ornest: Tohle, spolu s tou kuchyní, asi není v rámci rozpočtu malé nemocnice úplně zanedbatelná částka. Zároveň podle délky čekací listiny na DIOPová lůžka by se dalo odhadnout, že jsou velmi potřebná a že je jich k dispozici velmi málo.
Tomáš Krajník: To máte bohužel pravdu. Samozřejmě člověk, dokud se mu něco takového nestane, tak to neřeší a nevnímá. Ale když se v rodině přihodí, že najednou potřebujete tento typ péče, dostanete se do problému, který musíte řešit. A pak je velmi složité najít místo – a to ještě není DIOP jako DIOP. Musíte najít DIOP, který je natolik kvalitní, že tomu pacientovi pomůže a nepoškodí ho. Ve chvíli, kdy provozovatele nutíte pracovat v rozpočtu 3.800 Kč na den na pacienta, ne vždy zvítězí to, co by zvítězit mělo. Proto považuji za naši povinnost do toho investovat a snažit se buď to dělat pořádně, nebo to nedělat vůbec.
Šimon Ornest: Úplně laicky – když je DIOP tolik ztrátový, proč se na to tedy nevykašlat a místo DIOPu neotevřít lukrativnější a žádanější oddělení, které by snadno a spolehlivě generovalo zisk?
Tomáš Krajník: Asi i proto, že jsme církevní nemocnice. Zřizovatelé – kongregace Milosrdných sester sv. kříže z Kroměříže – vidí podnikání v této oblasti tak, že je potřeba i vracet věci do společnosti, do doby, než se věci narovnají. Tak se rozhodly, že tuto ztrátu budou saturovat a podpoří dobrou věc. Kdo sleduje naše stránky a náš Facebook, viděl pár hezkých případů, kdy se nám pacienti z DIOPu zvedli, začali chodit a odešli nám domů.
Já mám velkou obavu, že když budeme vytvářet takovéto propastné rozdíly a tak nesmyslné úhrady, situace bude stále horší – pokud chceme platit za NIP 18 tisíc, tak musíme za DIOP platit třeba 12 tisíc. Anebo naopak za jeden platit 8 tisíc a za druhý 6 tisíc. Ale propastný rozdíl 15.000 Kč vede k budování NIPů jako továren a hrozně nerad bych se dočkal doby, kdy se lékaři budou nuceni rozhodovat, jestli někoho odpojí z dýchacího přístroje na základě ekonomického tlaku, který na ně může být v této době vytvářen.
Šimon Ornest: Existují ještě nějaké oblasti komplexní péče, kde byste rádi rozšířili nabídku, ale kvůli finančním omezením to zatím není možné?
Tomáš Krajník: My se stále snažíme hledat si příklady ze zahraničí, už díky tomu, že jako církevní nemocnice máme vazby na zahraniční nemocnice a církevní nemocnice z jiných regionů, kde pracují na tzv. komunitním zdravotnictví. Je to něco, co nás teď zajímá, a jde vlastně o protažení péče mimo ambulance, mimo lůžková oddělení. Jednak přes domácí péči, sociální služby, nově je v tom i telemetrické napojení pacientů, kdy je lékař může kontrolovat z domova a ty zákroky, které by dělal v nemocnici, jsme na zavolání schopni provádět u něj. To umožňuje udržet pacienta déle s rodinou ve známém a motivujícím prostředí.
Šimon Ornest: Pane řediteli, je něco, co byste chtěl našim posluchačům říct na závěr? Třeba něco, co vám v poslední době udělalo radost?
Tomáš Krajník: Mně naštěstí něco dělá radost každý den. Například to, že naše jídelna je tak považovaná, že dostáváme už přímo jídelníčky, které máme připravovat. I když to někdy nemůžeme splnit, ani v tomto případě. Ve vztahu k nemocnici mi udělalo radost, že poslední dobou k nám pacienti mnohem víc našli cestu napřímo, nikoliv přes nemocnice nebo další zařízení. To ukazuje, že to, co děláme, má dobrou odezvu, a lidi to hodnotí kladně a chodí k nám. Jeden moudrý lékař mi kdysi řekl, že kvalitu nemocnice poznáš podle toho, kam si personál a lidé z ulice sami posílají svoji rodinu a známé.
Šimon Ornest: Já to můžu potvrdit, že v Praze 3 od lidí začínám slýchat, že tady byli, nebo se sem chystají. Moc děkuji za rozhovor, pane řediteli, a těším se zase někdy příště.
Tomáš Krajník: Taky děkuji za rozhovor a tu vaši pochvalu si zapište jako něco, co mi zase udělalo radost. Hezký den!
Publikováno: 25. 2. 2025
